Agrofert a další zemědělské podniky musí změnit přístup ke krajině!

Pokud nám jde o odolnou a udržitelnou agrární krajinu, je nutné změnit přístup zemědělců a dotační politiku. Jsem skepticky k zastropovní dotací. Spíše vytvořme podmínky pro tvorbu pestré krajiny pro malé a hlavně velké podniky.

Vyprahlá zemědělská krajina s největšími lány v Evropský unii po letošním roce jasně ukázala slabiny českého zemědělství. Samotní zemědělci počítají nemalé ztráty kvůli suchu a další ranou pro jejich ekonomickou soběstačnost se může stát zastropování dotací.

Jestliže chceme mít zemědělskou krajinu pestrou, odolnou a trvale udržitelnou, pak nevěřím tomu, že právě omezení příjmu dotací povede ke zlepšení stavu české krajiny. Raději vytvořme zemědělcům takové podmínky, které povedou k vytváření lepší a kvalitnější krajiny! Tu mohou tvořit jak malé, tak i velké zemědělské podniky.

Kde jsou důvody dnešního stavu krajiny?

Českou krajinu tvoří agrární krajina, lesy a vodní plochy, která v závislosti na postupném vývoji společnosti a jejího využívání mění svůj charakter. Pokud porovnáme letecké snímky z poválečné doby se současnými, tak na první pohled rozpoznáme razantní změny, a to především ve stylu hospodaření. Ano, od 70. let minulého století změnila naše krajina významně svůj malebný ráz pod vlivem hospodaření. Došlo k tomu vlivem politických souvislostí minulého režimu ovlivňující nakládání s krajinou, což znamenalo odklon od hospodaření na ekologických základech. Pokud svítala jakási naděje na změny po Sametové revoluci, které by výrazně pozitivně podpořily české zemědělství a v té souvislosti i navrácení pestrosti krajině, pak postupně pohasínala a nepomohl ani vstup do EU. Tehdy jsme očekávali především rovnoprávnější a férovější podporu vůči českým zemědělcům, nebo jsme nastavení lepších podmínek prováhali? Každopádně jakékoliv zastropování či omezování dotačních titulů na plochu, které je nyní aktuální téma, bude mít negativní dopady na české zemědělství, ať jsme příznivci či zastánci podpory velkých podniků. Cílem by nemělo být omezení finančních prostředků, nýbrž naplňování a dodržování environmentálních požadavků podniků a farmářů vůči krajině, které jsou zárukou trvale udržitelného hospodaření a rozvoje. 

Má zastropování dotací pro české zemědělce smysl?

Pokud by došlo k finančnímu zastropení v rámci nové dotační zemědělské politiky EU, bude to mít negativní dopady pro české zemědělství. České a vlastně i slovenské zemědělství si nese specifické prvky, které jsou výhradně neblahým pozůstatkem minulosti. Jedná se např. odtržení vlastnických vazeb vlastníků od zemědělské, scelování polí do větších celku, zbavování zeleně a odvádění vody z krajiny ve snaze získávání dalších produkční pole.  To vše za jediným účelem, a to zvýšení efektivity hospodaření, což má negativní dopady pro českou biodiverzitu a krajinný ráz venkova. Díky tomu se z tehdejšího pestrého hospodaření vyvinulo do téměř konvenčního způsobu využívání krajiny. Je pravda, že díky hospodaření v (pod)horských či hůře obdělávatelných zemědělských oblastech v nižších polohách na 12 % plochy státu se řadíme s ekologickým zemědělstvím na špičku Evropy.

Je také skutečností, že v lesnictví se ani přírodě bližší způsoby hospodaření příliš nepodporují. Přitom významný podíl našich lesů je českými lesníky obhospodařován na principu přírodě blízkého hospodaření, kde mnoho z nich jdou ještě dál v rámci využívání dynamických sil přírody, a to v myšlenkách tzv. Pro Silva (více zde www.prosilvabohemica.cz), jehož cílem je les neustále pně tvořivý, což můžeme považovat za nejvyšší stupeň lesnictví na ekologických základech. Nemluvě pak o samotných mimoprodukčních funkcích lesů, které příznivě ovlivňují životní prostředí, v níž žijeme, ale česká společnost potažmo stát prostřednictvím státní politiky jej lesníkům neumí finančně ohodnotit. Nemohu si odpustit otázku, jaké mimoprodukční funkce tvoří zemědělská krajina? Ke všemu ta naše není pestrá. Chybí v ní zeleň a snižují se stavy hmyzu, zpěvného ptactva a drobné zvěře. Schopnost zadržet vodu v krajině, se také snižuje. Nebo je špatně přístupná, protože dříve existující polní cesty jsou nyní rozorané, aby se zcelily půdní bloky. A stav těch existujících polních cest není často v dobém stavu. Ještě, že naše lesy plní funkci vodoochranou, půdoochranou, klimatickou, zdravotní a hygienickou za plochy polí, byť finanční prostředky ve státním rozpočtu na příští rok obou kapitol jsou diametrálně rozdílné. Do zemědělství půjde 57 mld. Kč a do lesnictví 0,62 mld. Kč s tím, že se částka během roku možná povýší o dvojnásobek z rozpočtu Ministerstva zemědělství.

Dotace jen pro ty zemědělce, kteří splňují ekologické podmínky!

Domnívám se, že dotace pro zemědělce mají být především motivační a nastaveny tak, aby se plnily vytyčené cíle, které stanovuje státní zemědělská politika. Ta evropská nyní směřuje přizpůsobení se změně počasí, pozměněných růstových podmínek a ke zvýšení biodiverzity. Každá země EU si musí podmínky pro vyplácení dotací nastavit podle svých problémů v zemědělském sektoru tak, aby se plnily trvale udržitelné aspekty hospodaření a aby se zemědělské hospodaření (krajina) přizpůsobovalo na klimatickou změnu.

Reálně to může vypadat tak, že pokud hospodář splňuješ ekologické podmínky například tím, že plní maximální velikost půdních bloků, střídá plodiny podle správné zemědělské praxe, bude dodržovat protierozní vyhlášku, omezuje používání chemie, zavádí adaptační opatření apod., má nárok na dotace, které by se měly zvyšovat s plněním jednotlivých ekologických podmínek. A obdobně by se měl posuzovat zemědělec v rámci své výroby. To znamená, že pokud produkuje jak živočišnou i rostlinnou výrobu, měl by mít nárok na vyšší dotace, než ten zemědělce, který svoji produkci má postavenou výhradně za účelem pěstování energetických plodin pro výroby elektrické energie. Tedy výše dotace by se měla odvíjet od splněný podmínek trvale udržitelného způsobu zemědělského hospodaření a ekologických zásad. A mělo by být jedno, jestli se jedná o malý či velký podnik.

Je ale skutečností, že v českých podmínkách máme největší farmy z celé EU. Jen pro představu: Průměrná velikost farem v ČR se pohybuje okolo 133 ha a průměr EU je 16 ha. Proto musí stát podpořit především malé zemědělské farmy a začínající zemědělce, protože právě takoví hospodáři jsou páteří českého venkova. Na druhou stranu bych nekladl finanční bič na velké zemědělské podniky zastropováním příjmů dotací, spíše by měl být důraz na vyšší plnění ekologických zásad nakládání se zemědělskou krajinou.    

Jsou rozsáhlé lány v krajině smysluplné?

Při pohledu na dnešní agrární krajinu nejen v nížinných oblastech si nelze nepovšimnout rozsáhlých polních celků tvořených rozsáhlou monokulturou jedné rostliny. Často se jedná o pšenici, žito, řepku, kukuřici atd. Ucelená zelená bariéra, která by měla přirozeně tvořit ekostabilizační prvek krajiny kromě prvku estetického, velice často chybí, ba naopak se často odstraňuje či neobnovuje. Na druhou stranu nám zarůstají křovinami travnaté plochy, z nichž absencí hospodaření mizí biodiverzita vázaná na pastvu nebo seč. Pro zvýšení efektivity hospodaření a udržení plodin s vysokým výnosem je nezbytně nutné využívat nejmodernější techniky a postupy jako precizní zemědělství, které bude minimalizovat četnost pojezdů, a použit nejvyvinutějších chemických prostředků na ochranu vyšlechtěných plodin, které budou rezistentní vůči chorobám a škůdcům. Pokud nebude využívat zemědělskou techniku smysluplně, nelze hovořit o „smart farming“. Protože časté pojezdy mají negativní vliv na půdní povrch, který je spojený i s zhutňováním půdy, změnou struktury, a tím i snižováním kapacity absorpce vody, ale i s ekonomickými aspekty, které prodražují rostlinnou výrobu. Takový postup je úzkoprsý. Měli bychom se pokusit využít celý vějíř možností, které povedou k vyšší efektivně hospodaření, pestrosti krajiny a trvale udržitelnému rozvoji krajiny - venkova. Takovým mohou být např. agrolesnické systémy nebo komplexní pozemkové úpravy.

Nechovejme se k půdě macešsky!

Půda jako jedinečný a neobnovitelný výrobní prostředek v zemědělství si neodpočine od přejezdu těžké techniky. Více u těch podniků, které provozují bioplynové zemědělské stanice za účelem výroby elektrické energie. Teplo, jež také výrobou vzniká, není patřičně využíváno. Vstupní surovinou jsou výhradně energetické plodiny, jako je kukuřice, luční tráva či cukrová řepa. Jejich pěstování na rozlehlých pláních, které se často opakují vícekrát než je zvykem, má negativní vliv na stav půdy. Provozovat bioplynovou stanici je ovšem výhodný byznys. O tom nelze spekulovat, je to fakt. Samotná myšlenka výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energií, kterou se ČR v Bruselu zavázal 13 % do roku 2020, je velice ambiciózní, pro vlastníky z ekonomického pohledu velmi atraktivní a společensky odpovědná. Ačkoliv druhá stránka věci je, že některé podniky k této možnosti za přispění státu (díky garantované vysoké výkupní ceně elektřiny) přistoupily „vychytrale“. Z tohoto důvodu budou gradovat negativní dopady hospodaření bioplynových stanic na stav životního prostředí, z čehož budou plynout výrazné škody na krajinu, s jakými se bude naše krajina vyrovnávat ještě desetiletí.

Závěr

Důsledkem velkoplošné monotónnosti hospodaření lze výrazně vnímat snižující se biologickou pestrost krajiny s dopadem na zdraví půd, fauny, flóry a samotných obyvatel venkova. Úbytek biodiverzity v krajině je již vědecky podloženým faktem. Stále větší negativní dopady klimatické změny budou celkově špatný stav krajiny umocňovat, což není dobře ani pro samotné správce krajiny – zemědělce. Pokusme se postupně změnit dosavadní přístup využívání krajiny. Není třeba velkých revolucí, ale nebraňme se evoluci. Přitom stačí jen málo, a sice: Změnit nastavení dotační politiky do zemědělství pro velké podniky v závislosti na plnění ekologických požadavků, vytvořit lepší podmínky pro začínající a male zemědělce a zvýšit povědomí u vlastníků půdy o jejich právech, odpovědnosti vůči krajině i společnosti a přiblížit veřejnosti práci zemědělců a života na venkově.  

                                                                                                                   Ing. Aleš Erber